Záviš z Falkenštejna (asi 1250 24. srpna 1290) patřil k rodu jihočeských Vítkovců. Ve znaku měl zelenou růži pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec, a sokola na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu,ač někteří historikové ( základ tomuto tvrzení položil Josef Šusta podle Vítka z Prčice, jenž byl prý úředníkem rodu Schonringu a Plankenbergů) se domnívají, že byl na tomto hradě pouze purkrabím ( opírají se o listinu RBM II. č. 917, v níž však nalézáme chyby). S největší pravděpodobností proto jde o omyl a Záviš byl skutečným držitelem hradu.

Král Přemysl Otakar II. založil v jižních Čechách dva opěrné body své moci: roku 1263 klášter Trnová, později přejmenovaný na Zlatou korunu, a roku 1265 královské město České Budějovice. Ze strany Přemysla se nejednalo o žádný vpád do dominia Vítkovců, ale o snahu zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice od jihozápadu (čili od Wittelsbachům patřícího Bavorska, s nimiž byl Přemysl často ve válečném stavu). Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. Vítkovci ale s těmito kroky českého krále nesouhlasili a postavili se tvrdě proti nim, neboť Přemyslův postup považovali za zásah do území své svrchovanosti. Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu, Boreš z Rýzmburka obsazovat královské hrady. Přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Poté se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. I někteří Vítkovci (Záviš a Ojíř z Lomnice) se museli před Přemyslovým hněvem uchýlit na své statky, které se nacházely na území ovládaném římským králem Rudolfem Habsburským, pravděpodobně právě na Závišem vlastněný hrad Falkenstein. Jiní, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi mocný říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka. V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku.

Po Přemyslově smrti Záviš okouzlil královnu vdovu Kunhutu Uherskou a po návratu jejího syna Václava z braniborského zajetí (1283) se mu díky tomu podařilo získat nebývalý vliv na sotva dvanáctiletého krále. Václav byl dědic českého království, faktickým vládcem byl ale Falkenštejn (do úřadů jsou jmenováni Vítkovci a jim věrní). Až tehdy se stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. Naneštěstí pro Záviše královna v roce 1285[1], brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulozu (společný syn Jan z Falkenštejna, zvaný Ješek, se později díky rozhodnutí nevlastního bratra, krále, stal komturem řádu německých rytířů[2]).

Královnina smrt neznamenala okamžitou změnu vztahů mezi Václavem a jeho otčímem. Záviš ale hledal protiváhu pro zahraniční politiku, která se nyní orientovala na spojenectví Čech s Habsburky. Obrátil se proto do Uher a chtěl tento obrat v zahraniční politice zpečetit sňatkem. Vzhledem k tomu, že v královské rodině nebyl žádný jiný dospělý muž vhodný k ženění, dal Václav Závišovi svolení k další svatbě. Jeho třetí ženou se stala Alžběta Kumánka, sestra uherského krále Ladislava IV.. Politická situace v Uhrách však Záviše zdržela příliš dlouho mimo Čechy a Závišovi odpůrci tak ovlivnili krále Václava ve svůj prospěch. Stáli za tím zejména královna Guta Habsburská a také biskup Tobiáš z Bechyně, někdejší vůdce šlechtického uskupení, které stálo proti Vítkovcům v boji o moc v Čechách před rokem 1284. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit. Nevíme, zda se jim podařilo Záviše o nastalé změně informovat nebo se novým královým rádcům podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Jisté je, že se Záviš raději s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově. Záviš krále Václava v lednu 1289 pozval na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej přijel na křtiny pozvat osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy. Záviš nic podobného nezamýšlel, nebylo to v jeho zájmu. Václav pouze naslouchal své ženě Gutě Habsburské a dalším Falkenštejnovým odpůrcům. Roli zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšem před lety po smrti Kunhuty sám daroval.

„ Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 hřiven stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému (Janovi). Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290. “

Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu Jindřichu IV. Probusovi.

Roku 1290 Mikuláš Opavský vyráží i se zajatým Závišem z Falkenštejna do jižních Čech.

„ Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava! V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou... “

Hrad Hluboká patřil Vítkovi z Krumlova, Falkenštejnovu staršímu bratrovi. Vítek odmítl hrad vydat do Václavovy moci, a tak byl drahocenný vězeň pod hradem Hluboká na pravém břehu Vltavy popraven. Tělo Záviše z Falkenštejna bylo s královým svolením pohřbeno v kapitulní síni rožmberského rodového kláštera ve Vyšším Brodě.

Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravčí sekyra (flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem.