Asi před 150 lety se na Třeboňsku začalo vyšívat krajkářskou technikou z rybích šupin na městský oděv, hlavně na zástěry, pak i na šaty, a už před válkou se tyto výšivky rozšířily po celých Blatech, včetně oblasti Hlubocka. Dělaly se tak hlavně šněrovačky ke krojům, ale i kabelky, polštáře a obrazy. Není přesně známo, kde má technika vyšívání rybími šupinami původ, ale můžeme ji spatřit už na obrazech, v oděvu šlechty a v uměleckých předmětech. Všechny krajkářské techniky jsou dochovávány v Národopisném sdružení při Jihočeském muzeu, jehož členem je i živá legenda hlubockého krajkářství paní Ludmila Dominová, jíž se podařilo obnovit a uchovat tuto starou jihočeskou techniku vyšívání. V roce 2008 získala od ministerstva kultury titul Nositel tradice lidových řemesel. Ludmila Dominová se od mládí věnovala ručním pracím a postupně ovládla valnou většinu tzv. předtkalcovských technik zpracování textilního vlákna, jako je síťování, krosienka, frivolitky, háčkování, pletení, šitá krajka, paličkovaná krajka a výšivka. Původní vzory získala paní Dominová z pozůstalostí. S výšivkou z rybích šupin se poprvé blíže seznámila v 70. letech 20. století, kdy se jí dostala do rukou krojová zástěra, zdobená touto nepříliš typickou aplikací. Postupem času se seznámila i s celou řadou dalších krojových součástek, které vznikly v druhé polovině 19. století, kdy byla výšivka velice oblíbená. Usilovným pátráním v literatuře i zpovídáním pamětníků se jí podařilo celou technologii zdokumentovat a to včetně původních tvarů, do nichž se šupiny vystřihovaly.

Paní Ludmila Dominová - živá legenda hlubockého krajkářství

Před samotným vyšíváním je třeba šupiny náležitě upravit. Paní Ludmila Dominová používá k vyšívání šupiny ze štiky, kapra, candáta a okouna. U šupin z okouna je to jednoduché, nejprve se vyperou v mýdle, vypláchnou a je možné s nimi pracovat. S kapřími šupinami je práce daleko složitější. Je třeba šupiny na 6 dní namočit do vody a každý den vodu vyměňovat. Sedmý den se každá šupina zvlášť vyčistí kartáčkem v mydlinkové vodě. Uvaří se bramborový škrob, šupiny se naškrobí, každá zvlášť se přitom musí položit, aby se neslepily, a nakonec se žehlí nebo lisují. Obrázek si není možné nijak namalovat. Dělá se na sametu, takže je možné si maximálně křídou načrtnout tvar a pak už musí pracovat fantazie. Z takto připraveného materiálu se vystřihují různé tvary, většinou srdíčka, okvětní lístky a kolečka, která se uprostřed propíchnou a přes korálek se přišijí na látku. Výšivkou z rybích šupin se mohou vytvářet květinové kompozice nebo je možné jimi zdůraznit průběh švů a zakončení ženských živůtků.

Díky dlouhodobému zájmu paní Dominové o výšivku z rybích šupin se podařilo tuto nejen dostatečně zdokumentovat, ale současně též zpopularizovat mezi veřejností i výrobci. Dnes má již tradice několik následovníků, kteří výšivku uplatňují jak na blaťáckých a doudlebských krojích, tak na drobných dekorativních předmětech. Velký zájem je o celosvětově známé obrázky, kabelky a zrcátka. Výšivka z rybích šupin je vhodná jako dárek, neboť je skutečně originální jihočeskou tradicí. Paní Dominová vystavuje i v zahraničí, partnerskými městy pro její projekty jsou německý Neustadt an der Eisch a městečko Bollingen ve Švýcarsku.

Ukázky z vystavených prací na Krajkářských dnech v Praze